CC, vzhledem k tomu, že mně pořád někdo říká, ať zas něco napíšu, tak musim kvůli tomu podnikat i takový cesty, jaký bych si radši jinak nechal ujít.

Ale vzhledem k tomu, že ten starej dobrej Adam Samohýlů byl v Košicích na erasmu (to je tak když neumíte anglicky, neni pak moc výběr, takže se procvičujte!) a povídal, esli nechci na poslední tejden tam s nim zkusit zajet, tak sem si přecejen říkal proč ne... akorát to sem ještě ty důvody proč ne neznal. Doplňující fotky, který maj smysl jako kdyby je fotilo pětiletý dítě budou zas na konci v galerii. :D

Miniokýnko kdo to ten Adam vlastně je, to je totiž takovej hodnej, dobrosrdečnej, trochu zapomnětlivej spolužák z gymplu, se kterým sem tam ty chvíle ve třídě tak nějak přežíval, a máme sen, že podobně jako Karel Kramář si doma udělal repliku vězeňský cely, kde byl, aby si do tý repliky v těžkých časech moh chodit sedat a říkat si "bylo hůř", tak že stejným způsobem až budem starý a bohatý si uděláme repliky naší třídy, abychom si taky měli kam takhle chodit sedat.

Ještě jak píšu si nemůžu odpustit jednu vzpomínku (poslední fakt), jak nás Koji poslal za nějakým archivářem z muzea Petrášem něco se ho vyptat. Tak jsme tam šli na pobočku, na ten čas, kdy nám řek, že tam máme jít a zvoníme na Petráše. Přišel votevřít pán, co tam ometával nějaký gotický kříže a rostoucíma fousama nahrazoval mizející vlasy a povídá: "Co tu pohledáváte?". Tak říkáme "Vy ste Petráš?", na což on odpovídá jen mírným zavrtěním hlavy a říká, že takovýmhle způsobem se nedohledáme, že máme nejdřív napsat maila, jestli bude pan Petráš ochotný se vůbec domluvit po telefonu, pak po telefonu vůbec zkusit, jestli tam bude... tak jsme poděkovali a šli pryč, potom jsme se ještě třikrát nebo čtyřikrát domlouvali po telefonu, ale pokaždý jenom přišel otevřít tenhleten stejnej, ale začínal postupně bejt milejší a milejší, napočtvrtý když jsme už rovnou říkali, když otevřel "tak my zas zkusíme jindy" tak se usmál a tajemně zašeptal "tak hodně štěstí...". A pak jsme si vytvořili teorii, že tenhle pán nás vezme do učení. Naučí nás jak se ometaj všelijaký ty gotický kříže a po třiceti letech nám dá na stůl desku. "Váš poslední úkol, omeťte tuhle desku, víc vám už nedokážu předat.", načež pokojně odejde na věčný časy a my se slzama v očích to ometeme a tam stoj nápis.. "JÁ SEM PETRÁŠ". Ale BOHUŽEL se ta teorie nenaplnila a Petráše jsme hned napopátý našli :/.

Takže po tomhle zbytečným odběhnutí o ničem se vraťme k cestě :D. Plán byl, že dojedem vlakem na hranice, tam přespíme na místě, co se jmenuje ALEJ DOBRA, o kterým Adam NEZAVŘEL CHLEBÁRNU celou cestu, a pak dostopujeme další den až do Košic. Co budem dělat tam sme už nějak neřešili, to se vždycky nějak zařídí a z mejch zkušeností je lepší, když to člověk předem neví. Takže sme v klidu dojeli do Bystřice, to je blízko tý aleje, vzdušnou čarou to bylo nějakých pět km nebo kolik. Sice bylo asi 11 večer už, ale říkali sme si fajn, to neni daleko. Akorát ten les se nějak nechtěl řídit tou vzdušnou čarou, tak hodinu a půl jsme trochu blbli v těch serpentýnách, než nás to přestalo bavit a šli sme to krosnout v lese, mapy nefungovaly, ale Samohýlovic maj skautskej instinkt, takže vždycky nějak věděl, kterou ze tří cest vybrat. AKORÁT ŽE TU SPRÁVNOU, KTEROU VYBRAL, HLÍDALI ZKURVNENÍ ČOKLOVÉ. Ale fakt mega zlý a ještě tam nebyly ploty a jen z temnoty se ozývalo to zlověstný vrčení tak max 15 metrů před náma :d. Takže Adam říká "v klidu to vycouváme, ať se neleknou" a rychlostí jeden krok za deset vteřin sme vycouvali zase zpátky... pak sme to ještě další hodinu a půl obcházeli spodem, ale přece sme tak ve tři ráno k tý aleji dobra došli. Jediný co, ty lavičky, na kterých sme chtěli spát, co byly v náhledu na mapách se ukázaly bejt ze žuly a dlouhý jeden metr. Tak jsme tam šli do kapličky u který bylo vytesaný "všem lidem dobré vůle" a vevnitř byl jakejsi Nazgúl. Tak jsme spali na kameni, ale spali... asi tak dvě a půl hodiny, protože pak ZAČAL NÁM NAD HLAVOU BÍT AUTOMATICKEJ ZVON, kterýho sem si ve tmě nevšim, mě to tak vylekalo, že sem začal utíkat pryč, ale Adam pod tim prostě deset minut proležel, nechápu, to byl ten nejhorší zvuk, co sem kdy slyšel.

Ale špatnej spánek je lepší než žádnej, a tak sme se po týhle miniepizodce směle vypravili stopovat. Nějak nic nezastavovalo... po prvních dvaceti autech sme si říkali, že místo do Košic to raději dostopujeme jenom do Žiliny. Já sem o každým přijíždějícím autu tvrdil, že to je tutovka, ten nám staví, ale bohužel sem falešnej prorok. Po dalších tak čtyřiceti autech a uplynulý hodině Adam změnil cíl Žilina na cíl Návsí, nádraží 4 km daleko :D. Napsal na tablet ručně v malování "návsí", ale ani to nám nepomohlo, a museli jsme na bus XDDD. A zrovna tam projelo pět tutovek, který by nám stopli, kdybychom nejeli busem. Ale výhoda byla, že na tom nádraží sem si dal snad tu nejlepší colu, co sem kdy pil (A ŽE SEM JICH NĚCO VYPIL).

Ve vlaku do Žiliny to bylo bez nějakých potíží a popravdě si ani nic nevybavuju z toho, tam jsme si dali oběd, kde sem dostal skutečně Slovenskou porci hranolek (číslem 8 :I ), ale to město nebylo úplně marný, celkem se to blížilo i těm našim, tak sem si říkal, přece na tom ti Slováci TAK ŠPATNĚ nejsou xD. Pak následoval nástup do toho SK vlaku do Košic... tři Kotlebovci hlídkovali napříč vagónama a celý to bylo narvaný k prasknutí, ale naštěstí se našlo jedno kupé, kde seděli: mladej Slovák se sluchátkama, hodná babička a jedna bába, která mě utvrdila v tom, že ten blog se musí napsat.

Ta mlela celou cestu, ale jak.. ta hodná babička vylezla na chodbu, aby jí nemusela poslouchat, ale bába zmobilizovala všech 150 kilo aby jí mohla říkat, jak vnoučata po ní něco chtěj a pořád "JÁ NIESOM POVINNÁ", "JÁ NIESOM O C H O T N Á", "já už to mám za sebou...". To bylo ještě vtipný, když to dvacetkrát opakovala, jenža pak hodná babička vystoupila a pozornost přešla na nás.

Teďka se jenom ospravedlnim, že nevim moc Slovensky psát, takže to budu psát tak nějak jak to znělo, že to říkala. Nejdřív na nás štěkla, kam jedem a proč. A Adam říká no já teď studuju v Košicích půl roku a mam tam praxi. A vona a čo študujete a von že sociální práce (neboli něco, co skoro nikdo nechce dělat) a vona hned "nooooooooooooooooooooooo to by chcel dneska študovat každý..." a Adam že právě že ani ne a vona jen vrtí hlavou co jí to povídá. Pak přišla řada na mě tak povídám ekonomku a to ještě by prošlo, jenže ona se taky zeptala kde. A já no v Budějcích. A ona dneska má každý malý město nějakou vejšku.... to nemá žádnou úroveň. XD Tak se jí Sámoš zeptal, co ona, jestli taky studovala.

"JÁ SOM STUDOVALA VELMI ŤAŽKÝ OBOR, VELMI ŤAŽKÝ OBOR!" po chvilce napětí kdy se nikdo nezeptal co přesně: "LIEČEBNÁ PEDAGOGIKA!!!! V OLOMOUCI". Tak Samohýl jestli někdy pracovala v praxi a ona "TO JE VELMI TEORETICKÝ OBOR A ČO SA SPÝTATE, JÁ MÁM TRI VYSOKÉ ŠKOLY!!!". Tak jsme to vzdali a přestali se s ní bavit, ale nedala pokoj ještě. Říká, že v našem věku bychom už dávno měli mít titul a my kolik myslíte že nám je a ona no dvacať štyri nebo peť a já fakt nevim, kde na to ta bába přišla :D, ale nedala si vysvětlit, že jsme o 4 roky mladší, než si myslí. Pak chvíli říkala sama pro sebe, že od tý doby, co neučí školství ztratilo úroveň a začala se ptát toho se sluchátkama, kterýmu všechno pochválila, aby nám dokázala, že se umí normálně bavit, jenom my jsme kreténi.

Potom se jí vrátila pedagogická chuť se ptát na otázky a ukázala ven na nějakou vodu "čo to je" a vítězně na nás koukla, tak říkám, že asi nějakej rybník, a to úplně vybuchla TO JE LIPTOVSKÁ MÁRA. A už s náma nemluvila. Když jí Adam zkusil ukázat na mobilu, že to neni, tak dělala, že neslyší :I. Slovensko se projevilo v plný kráse, když mi nešly data, ale Adam mi udělal hotspot a dal k němu příznačný heslo "KUNDAZBRATISLAVY". Zbytek cesty bába už jenom čuměla r/iamverysmart způsobem z okna a dělala, že o něčem přemejšlí. Kdykoliv sme se na ní náhodou podívali, tak se jakoby usmála, že na něco přišla nebo vzpomněla, aby nám dokázala, že se nepotřebuje bavit s dvěma debilama, aby byla spokojená :D.

Aspoň mě ta nesnadná cesta připravila na Košice. Řeknu vám, Máj je ještě krásnej... tady ty vyjebaný okna, nenatřený zdi, všechno špinavý. Hlavně že maj tramvaje. Došli sme tam na hostel, kde Adam přebejvá a ani nevim, co sme ten den ještě dělali. Jenom to, že stravování sme zbytek výletu nechali čistě na McDo. Druhej den sme zašli do zoo, což považuju za nejlepší rozhodnutí, protože to tam bylo fakt celkem hezký a hlavně sem v zoo nebyl dobře pět let. Našli jsme tam plastovej úlomek, co vypadal jako nůž a ten, co to měl vždycky před lidma dělal, že toho druhýho pobodal a ten jakoby umíral, a ten první zase se k němu shejbnul a dělal, že to takhle nemělo skončit, ale ti Slováci to maj v životě jinak nastavený, nemaj tam moc místo na srandu, takže se to líbilo tak max půlce lidí. Ale jeden poslední to zachránil, když zahalasil "ONI MAJÍ NOŽ HAHAHAHA" a utíkal 200 metrů, aby nám udělal radost.

Večer sme šli posedět někde na náměstí do takový víc nóbl kavárny nebo tak něčeho, kde byla taaaaaak dobrá malinová limonáda, že sem nechtěl už nikdy odejít. Byli tam taky nějaký Rakušáci, jeden vypadal jako Trojan, tak sem na něj mrknul, aby viděl, že mu fandim a do konce večera byl nervózní. Když nám přinesli účet tak sme se rozhodli, že dýško jim k tomu už nedáme, a Adam to výborně ospravedlnil. A sice tak, že to za nás zaplatí Trojan, že když jsme vedle Rakušáků, tak maj bejt oni ti, co dávaj dýška, a my zase ti, u kterých je člověk rád, že vůbec zaplatěj.

Další den sme se jukli na univerzitu tam a šli do kina nic tak zvláštního a vlastně jsme už jen ty tři dny vzpomínali, jak bylo, to nám na zabavení většinou stačí a nic to nestojí :D.

Jo ještě vlastně mi Adam vyprávěl, jak tam chodí na praxi pracovat s těma lidma v problémových lokalitách. Že prej chodil do Luníku (taková čtvrť zvláštní) a hned první den co tam přišel, se trochu polekal. Stál tam klouček, co v ruce držel napřaženou solidní železnou tyč. Adam zaváhání prej nedal znát a jen napřáhne ruku a povídá "Ahoj, já sem Adam, mně se nemusíš bát, jak se jmenuješ ty?". Po dvou minutách přemýšlení chlapeček odhodil tyč, přijal napřaženou ruku a povídá "Janko" :). A s tímhle příběhem o lidskosti se pomalu blížíme ke konci.

Na cestě zpátky už nebylo nic memorabilního, snad jediný, že nám Němci okupovali naše místa, takže vlastně nic novýho pod Sluncem.

Co sem si z toho vzal, no, že zabavit se dá vždycky snadno, když člověk chce a hlavně to, že Slováci sice říkaj, že nás brzo doženou, ale sami věděj, že se to nikdy nestane. Je to i v detailech, ale třeba nikdo tam ještě nepochopil ve službách, že úsměv nic nestojí :D. Což je podle mě mnohem horší vada, než všechno to, co se zpožďuje a rozbíjí. Ale dalo by se tam žít nějak pořád, sou i horší místa ne světě, a každá vzpomínka dobrá.

Ještě bych vám straaaašně chtěl doporučit, koukněte se prosím na SUNSHINE, viděl sem to nedávno po deseti letech a tak strašně se mi to líbilo, že to nedokážu popsat. To třeba interstellar se mi ani tak extra nějak nelíbil, ale tohle je trochu z podobnýho těsta, ale mělo to mnohem větší účinek. Hlavně teda ta hudba dělá ten film, a tky to, že ten Kilián má tak modrý oči, že by se v nich člověk utopil... #nohomo

Mějte se famfárově a do videnia!!)

Lil Tic