Čaoka lulusáci, dneska NNNEOČEKÁVANĚ musim napsat krátkej článeček, poněvadž na praxi nastala sice ve skutečnosti smutná, ale každopádně neobyčejná situace, kterou sem si říkal, že prostě musim nějak zvěcnit tady :D.

Nejdřív si dáme na úvod krátkou pasáž o tom jak sem to měl se zločinem v životě a co teď dělám, abych to trochu uved do situace. Takže nejdřív bych začal tim, že na základce jsme byli jakože "všeci kradnú", pořádali jsme takový raidy do billy pro redbully a kitkaty, což byla nejžádanější komodita mezi náma. (ti ostřílenější jmenovitě Pavel Urban kradli už rovnou rodičům a utíkali z domova xd) A ani já sem se tomu bohužel v dětinský nerozvážnosti nevyhnul :D. Dokonce mě to i celkem bavilo ten adrenalinovej pocit, umocněnej humorným Marinkou, kterej kdokoliv kolem nás prošel, tak na toho říkal "tyvole tomu nevěřim a JE TO V PRDELI", kterej měl bundu, do níž se vešlo pohodlně do rozpáraný mezery podél rukávů až deset plechovek. Pak někdy později někoho chytli a nechali sme toho všichni, naštěstí to přišlo ještě včas a naučil sem se nevyčítat si to moc.

Pak sem dlouho žil spořádaným občanským životem, prostoupeným jenom nějakejma důtkama za prd a za to, ŽE SI ČLOVĚK NEMŮŽE DOJÍT PĚT MINUT POPOVÍDAT S HONZÍKEM Z ARABELY. Potom byla ta stará známá pasáž přesně s timhle blogem ve starým provedení v mejch šestnácti letech, kdy sem nevěřil, že ta kráva ty fízly fakt zavolá. A taky že ne, zavolali je její rodiče. Pamatuju si, že mi chtěli přijít říct do školy, že sem předvolanej, ale my zrovna byli se Sokolíkem na adventních trzích, a ten mě pustil bez řečí domů, i když pak byly ještě 4 hodiny, protože viděl zoufalství v mých očích, když sem mu pověděl "Pane profesore, smím utýct?" A utíkal sem aaaž domu, kde mě zastihli až telefonátem, kterej nebyl tolik nepříjemnej, jako by to bylo osobně.

Tu story z výslechu na Plavský nechci opakovat dvacetkrát, ale důležitý je, že od tý doby sem k policii pojal RESPEKT, a taky prostě zjistil, že sou to vlastně naši kámoši. Ale zároveň se dodneska bojim, když někde přijdou, že dou pro mě, a asi se toho nikdy v životě už nezbavim :D.

Tak a už se k tomu pomalu dostávám. Teď zázrakem hvězdným sem už druhej rok na vejšce, dokonce pořád tý stejný, no a jednak nám řekli, PODNIKEJTE, tak sem si koupil slepice a ztlouknul kurník a ohradu vztyčil s tátou, každej den se vo ně musim postarat a ještě máme povinnou praxi, která sice je jen 20 pracovních dní, ale NENI TO ÚPLNĚ LEHKÁ VĚC s tim všim.

A já na tu praxi chodim do sléváren jedný velký firmy u budvaru na obchodní oddělení, a většinou jen něco píšu na počítači nebo chodim dolu pro papíry od dělníků, s nima vobčas pokecam a tak, aby věděli, co za človíčka jim jednou bude šéfovat.

Noo a dneska v klídku nahoře v kanclu sedim se šéfovou, pondělní idylka se zataženým nebem a pěti hodinama spánku, no najednou se rozrazej dveře a vtrhnou dva total vobří fízlové. Reflex mi zavelí dát ruce nahoru a zeptat se "KDO VÁS ZAVOLAL???", čímž sem je zřejmě trochu spletl, protože koukali jak tele xDD a řekli, že měli hlášení, že nějakej chlap BRUTÁLNĚ zbil přítelkyni a chodí sem do práce. Tak jim ho šéfová našla v databázi podle jména, kde přesně je, a von to byl jeden Maďar (opravdovej, ne Slovák), kterej tam dole oškrábává nedokonalý odlitky... zrovna ten... já myslel, že je hodnej, jednou, když sem byl dole, tak jsme našli i společnou řeč, ukazoval mně gif na mobilu a já mu povídám kozy viď to máš rád a on jojojojojojoj to jo kozy jo dobrý kozy rád.

Z "přítelkyně" se vyklubala manželka, co s nim už podle jinýho dělníka má dítě, no a ta potom, když jsme jí viděli byla TOTAL sešrotovaná, udělal jí monokla až přes tvář a žlutomodrý modřiny na ruce na krku všude pppow. Ale ABYCH NEODBÍHAL. Když po třívteřinovým kouknutí na mapu pracoviště se přišlo na to, kde je, vydali se policajti za nim dolu, já i šéfová za nima, já ze zvědavosti, ona z povinnosti. Dole zrovna zpíval Pavarotti operu (ne opravdovej Pavarotti, to je zas jinej dělník, kterej tam furt zpívá, a že je docela dobrej slavíček ale!! XD) a Maďar na skoro úplně druhým konci tý obrovský haly pilně oškrabával. Sice ho nikdo samozřejmě nevaroval, že na něj zavolali poldy, ale nějak to filuta věděl, skoro okamžitě je zmerčil, jak sbíhaj ze schodů.

Zahodil pracovní bundu, aby ho nezpomalovala, vzal batoh svuj s věcma, a vyběh TAKOVÝM TEMPEM, že ani snad Standa Lukeš neběžel rychlejc, když údajně uběhl 38 kilometrů za půl hodinky :D. Poslední šancí na okamžitý zastavení byl pracant, kterej stál jedinej u toho východu blíž, než jak běžel náš Maďarskej utečenec. Jeden policajt se pokusil ho upozornit, ale něšťastně vykřikl něco jako "JDI!!! ZASTAV TY DVEŘE!!!!", neuvědomiv si, že v tý fabrice pracuje spousta Ukrajinců, který neumí česky....

Bohužel šerif zrovna snad nevěděl, co se po něm chce, snad se začal bát o sebe, beze slova píchl odchod a odešel ze dveří ven. Pět vteřin po něm už vyběhl Maďar a policisti nebyli sto ho chytit, takže se na to raději vysrali a rovnou šli nasednout do auta, s tim, že daj vědět šéfový, až se chytí. Ale ještě co sem odcházel ho furt neměli. Škoda že zmlátil ženskou, kdyby udělal něco nevinnýho, tak bych mu snad i trochu fandil, ale takhle doufám, že ho čeká to starý dobrý vyhoštění ze země.

Vzhledem k tomu, že se prej ale ztrácel i cestou busem do práce, co sem tak gossipoval s dělňasema, nepochybuju, že ho do zejtřka dostanou. Výhoda byla, že sem už celej den nemusel nic pracovat, protože byly s nim jiný starosti, takže sem se toho spoustu dozvěděl. Takže se loučim od netradiční akční storky a uvidíme se příště, až někam zajedu po zkouškách pravděpodobně... mějte se, čtenáři moji drazí, ZDAR JAK SVIŇA!

Lil Tic