Ahoooj všichni čtenáři, je středa večer a konečně sem dostal nějakej nápad na příspěvek, kterej se mi aspoň trochu líbil.

Dřív sem napsal něco jako svůj životopis, tehdá dávno. Ale to už tady nebudu říkat ani ze sebe nebudu dělat borečka, kterej to má všechno na háku a všichni ho znaj. Protože tak to opravdu nebylo :-D. Takže místo těch keců sem se rozhod svůj život dokumentovat fotkama, hlavně ten po příchodu na gympl, to tajemný období dospívání. Tak to aspoň uvidíte na vlastní oči, pokud vám nevytečou.

Za každýho, kterýho to trochu zajímá budu rád, aspoň se budete mít s kým porovnávat. (nejmíň ohledně stylu a módy pravděpodobně vyhrajete, pokud váš domov se nemenuje Mordor)

Fotky sem sbíral dlouho a některý než sem našel, uplynulo třeba přes pět šest let, takže sem se nejdřív divil, kdo to tam je.

To je snad jedna z nejstarších zachovaným fotek, kde nejsem ještě novorozenej. No jíst sem se naučil líp to jó. O trošku.

Ty foťáky tehdá to asi nebylo úplně vono, ale tady je důležitá jedna věc. Odjakživa sem se vždycky pral hrozně rád, ve školce, na základce, teď sice nesmim, ale někdy bych stejně rád. Ale holku bych neuhodil, nebojte, to nikdy!

Teďka udělám takový teleportační kouzlo, když přeskočim zhruba deset let, protože ty začátky sou u všech skoro podobný. Nějaký ty pokémoni, lego a tak, super věk.

Prima, 2008, říkám si, že je trochu divný, že sem ty přijímačky vlastně udělal. A jak sem vypadal, takovej sem byl. CRAZY (do toho závěsu sem pravidelně smrkával, spolužáci určitě pamatujou :') )

Tady to je něják tak 2009, kdy sem si říkal, že nechat si narůst dlouhý vlasy by moh bejt dobrej nápad. Jak se ukáže později, nebyl. A láska k pepsi, cole a těmhle ta mi taky zůstala napořád. Taky někdy tak se mi rozvedli naši, brácha brzo odjel na vejšku vždycky někam úplně do prdele. A to sem právě poznal, co je to pravá svoboda a smět si dělat, co dělám rád a kdykoliv. Vlastně krásná doba. :-D

Lyžák, Itálie, něják začátek 2010, místo, kde sme dokola hráli magic karty, pokémony a hada a já poznal, co je to mít kamarády. Tam sem byl tehdy nejradši na světě, i když uprostřed tejdne sem tam dostal úplnej mental breakdown z toho, že Obelix (za mnou na fotce) našel peněženku se zlatou kartou z kajmanek a 52 stoeurovkama. Bylo to šlechetný, ale neměli sme nic, nálezný nějak nepřišlo (kdo ví, jestli to tajně nezmizelo v učitelský kapse) a z takovejch peněz, z toho bych pomalu vyžil ještě dneska. Ale Obelix je moc čestnej kluk. A taky ten nejlepší klavírista, jakýho sem kdy viděl a jakýho kdy Budějce zplodily.

Ve Francii na výměnným pobytu s Židuš, 2011 začátek roku. No. Tady někde začaly temný časy. Časy, kde sem dobře poznal kamaráda pravýho, kterýmu nikdy nevadilo, že sem vypadal jak totální.. nevim. Hodně lidí se mě vždycky ptá, proč to bylo. Tak to bylo proto, že ty vlasy mě ovládly, poroučely mi doslova, určovaly, kdo se se mnou bude schopnej bavit a kdo ne. Ale ten výměňák byl krásnej, my neuměli francouzsky víc než tak tři věty a Frantíci s angličtinou byli podobně, takže dorozumění zůstalo na pantomimě. Oběhli sme spoustu akcí spolu a cokoliv sme dělali, se jim zdálo hrozně vtipný. Třeba když sme někde otočili pár ubrousků nebo mejdlíčko zdarma pro mamku domu. Nebo když nás vzali na stadion, kde bylo pro lidi bruslení a furt nám říkali, že tam nemusíme, jestli nám vadí bruslit. A pak sme ohromili celou Francii, zemi, kde bruslit z 200 lidí neuměl opravdu nikdo a dva burani jim to museli ukázat. Nebo když našeho učitele obraly nějaký gypsy děti, který předstíraly hluchotu a z kapes mu vyšouraly asi šedesát eur. S tim učitelským platem to asi zabolí. Jo, taky to vlastně byly krásný časy.

2011, květen, Anglie, intermezzo s Pocahontas  na slavným lvovi na Trafalgar square. V rodině sem byl s takovým o něco starším klukem z naší školy, kterej mi byl vzhledem a stoletou mikinou vcelku podobnej. A kterej mě naučil jednu úžasně vhodnou věc do života. Že je lepší zůstat jako ten loser vzadu, kterej nikdy neřekne nějaký hezký holce, co k ní cítí, než na ní před všema dělat machra a ztrapnit se bezpečně napořád, jak nám on názorně předved. Vážně, člověk by si asi neměl hrát na něco, co neni. Ale mně osobně ho třeba bylo celkem líto, i když dneska se těm jeho akcím zasměju.

A to bylo v Římě, zas 2011 asi tak září/říjen. KDYŽ CHLAPI BYLI JEŠTĚ CHLAPI a já lehce připomínal Ester Janečkovou/helmuta. Nikdo se nechtěl koupat kvůli větru a ne takovýmu teplu, tak sem tam byl zas ten debil mokrej. A dole jsme měli bejt jakože Black Eyed Peas si pamatuju. Takovou fedoru jako kluci sem měl taky, dobře tehdy sloužila jako neprůstřelnej virginity shield. Ale to byl výlet, kde se mi líbilo ze všech nejvíc. Sem zjistil, že holky se daj říct jiný věci, než klukům a našel si nějakejch těch pár kamarádek. (ale fakt, dřív to pro mě byly v podstatě magický bytosti, který sem ze svýho domova bezpečí a hodin strávených u počítače s Warcraftem víceméně vůbec nepoznal) Ale do týhle doby 2011/2012 bych se vrátil asi nejradši ze všech. Pak už ty výlety nikdy nebyly zdaleka tak dobrý a bylo mnohem míň srandy.

První fotka po ostřhání, někde cestou do Prahy, ještě před tim Římem. Jen pro ukázku drobný změny. Bohužel jsem ještě zjevně nestíhal vlasy jaksi "odlupit". Oh god, why...

Pak už bylo jen pár sporných období v mým životě, jsou to třeba tyhle:

Období trancky

Období muzikanta

Období rytíře Jedi

Období důchodkyně

Období Hello Kitty

Období gangstera

Období dělníka

Já nevim čeho..

Černocha

Avatara (vejce?)

A takhle to snad nakonec ještě vidim do budoucna. V politice na mě čeká místo, protože fakt nevim, co jinýho bych měl asi v životě dělat. Teda když neudělám kariéru v hraní. (oh kéž byyy)

V životě sem byl v hodně zemích, na hodně místech, s hodně lidma sem se nějak nepohod, pohádal nebo si nesed, těch kámošů zase něják tolik nemám asi, ale špatný je to, že já sem vlastně furt dítě vevnitř. No špatný, jak kdy, aspoň sem vždycky radostnej a věrnej naději. Ale fotku, kterou mám ze všech nejradši, je tahle.

To je ten bezdomovec, s kterým sem si celou noc na plese, kterej mě klasicky nebavil povídal venku a pak mu dal nějaký prachy na vlak za příbuznejma daleko. Protože to byla fakt dobrá věc, který se chcu držet. Dobrý věci se nakonec vyplatí dělat, si na ně člověk jednou vzpomene a řekne si, že zas takovej kokot neni. Díky za trpělivost, jestli ste dočetli a příště zase ahoj.

Lilda